TO VÁM BYLY JEDNOU DVĚ ŽABIČKY

Celovečerní pořad pro divadla a kulturní domy
a v různých variacích pro společenské a firemní akce.

O společných láskách, o módě, o chlapech, recepty od Nadi,
tajemství a životní filozofie od Květy, historky a drby z hereckého zákulisí, čarodějnictví jako záchrana a další témata podle diváckých dotazů, písničky

videoukázky

Květa Fialová
Naďa Konvalinková
Pavel Půta

 

produkce
Agentura HARLEKÝN s.r.o.
Václav Hanzlíček

 

Objednávka představení

Květa Fialová a Naďa Konvalinková účinkují společně s písničkářem Pavlem Půtou  v zábavné pořadu s písničkami. Většina písniček je od autorské dvojice Jaromír Klempíř a Oldřich Dudek a od Pavla Půty, ale zpívat se budou i slavné písničky z éry Osvobozeného divadla a z filmu Limonádový Joe.

Nezpívám dobře, ale zpívám ráda. Je to spíš taková legrace, 
říká o svých pěveckých ambicích Naďa Konvalinková.

„Těšíme se z každého nově poznaného člověka. Každé představení je pro mě, jako když vstoupím do chrámu. Když se otevře opona a v hledišti sedí ty dušičky a těší se na představení, je pro mě velká radost, že mám schopnost jim pak něco sdělit. Rozesmát je i rozplakat, obojí je pro člověka úlevou. Prostě ten dar mám a jsem za něj moc vděčná,“ pokračuje Naďa.

"Chlapi jsou nanic! Přesto je mám ráda..."
svěřuje se Květa Fialová o vztahu k mužskému rodu, který je podle ní trochu zvoraný a podřadnější živočišný druh.

„U každého člověka jde především o duši, kterou si má pěstovat v jakémkoliv těle: mladém, starém, tlustém, hubeném. Život je radost, ale je krátký a člověk by neměl čekat jenom na velké radosti, kterých v životě mnoho není, ale dokázat se radovat z drobných každodenních maličkostí. V tom je umění žít. A to je hlavní poselství našeho pořadu,“ dodává Květa.

Jak vznikl nápad s písničkami?

„Ví se o mně, že jsem "odborník na hubnutí a na diety," říká Naďa. “Asi proto přišla nabídka k nazpívání písničky Manekýna autorů Dudka a Klempíře. Ta dietářská písnička se povedla a moc se líbí. A protože pánové mají ve stole ještě několik s podobným tématem, tak mě přemluvili, abych je nazpívala. Diváci, kteří mě viděli, si o píseň píšou, a já si myslím, že písniček s chytrým a vtipným textem není nikdy dost.“

„Jeden společný pořad s Naďou již máme, takové ty – povídačky naší Kačky. Teď nás posílá pasák z náší agentury jako Superstárs. A taky máme s sebou chlapa. Pavla Půtu jsme slyšely, jak božsky zpívá werichovky a už je náš,“ svěřuje se Květa.

Jsem pravá čarodějnice

O Květě Fialové se všeobecně ví, že se hlásí k bytostem, které se často stávají terčem posměchu. Většinou je známe z pohádek. Jenže Květa Fialová tvrdí, že existují a jsou jí sympatické a rozumí jim. "Jako malá holka jsem náhodou našla zaprášenou knihu psanou švabachem. Když jsem ji otevřela, našla jsem v ní návod jak letět na koštěti. Brala jsem to vážně. Pochopitelně jsem to chtěla vyzkoušet."

Květa Fialová

její oblečení má v sobě vždy cosi zvláštního, elegantního a ženského, jakýsi zajímavý dotek neopakovatelnosti a originality, prostě se baví takovými věcmi. Působí velmi pozitivně, je vitální, usměvavá, nezatížená jakýmikoliv nadbytečnými starostmi a problémy. Hraje od patnácti let, zazářila v mnoha českých filmech i televizních inscenacích. K jejím nejznámějším rolím jistě patří Tornádo Lou ve snímku Limonádový Joe.

Má svůj vlastní svět, kam druhé pouští pouze na návštěvu. V kabelce nosí kamínky, kaštany, věci, co dostane od lidí, na krku také pořád něco – to od kamarádky, od dívky na zájezdu, to je dokonce posvěcené od dalajlámy. Říká se o ní, že je čarodějnice. Miluje horory, věří v nadpřirozené bytosti, v převtělování, v posmrtný život a pomyšlení na mimozemské civilizace jí dává naději. Nenávidí sex, sport a politiku.

Když jí bylo šestnáct, sepsala si své desatero, takových deset zastavení. Tam je odpověď na všechno - láska, příroda, nebe, samé pravdy. Není to buddhismus, ani křesťanství, v tom je prapodstata lásky a života.
Vdala se v tak neprozřetelně mladém věku, že pak raději šla bydlet na necelý rok do márnice na hřbitov. Je to pohodová dáma, nezdolná optimistka a všem, kteří takoví nejsou, radí:

"Změňte se. Protože pokud se něco nepodaří, tím se učíte. Moje heslo je - čím horší, tím lepší, co tě nezabije, to tě posílí. Tak proč si kazit den tím, že od rána prší."

Naďa Konvalinková

stále září jako sluníčko a rozdává kolem sebe radost. O sobě říká, že smích je její osud, jenž ji nechtěně provází i na divadelních prknech a mnohdy za něj musela platit: „Jsem smíšek a zároveň ovečka. Když mám všeho dost, najednou se rozběhnu a jdu si za svým jako ten nejtvrdohlavější beran.“

Vzpomíná na první námluvy s herectvím. "Tu omamnou vůni jsem začala cítit už na gymnáziu v Hellichově ulici v Praze. Profesor Vladimír Novotný tady vedl dramatický kroužek a já dostávala skromné role. Tak jsem poznala sílu jeviště a zatoužila po studiu na divadelní fakultě. Sen se mi vyplnil, na DAMU jsem prožila čtyři krásné roky. Nevěřili byste, ale já jsem byla hodně stydlivá a měla jsem velkou trému. Trvalo mi dva roky, než jsem se jí zbavila. Což se stalo při jedné herecké hodině. Na zadaný úkol - zahrát radost – jsem vůbec nebyla připravená, a než začala divoká improvizace, stačila jsem ulomit kliku u dveří. Následoval výbuch smíchu, pak jsem spadla na zem, udělala kotrmelec, ve finále snědla jablko a etuda byla na světě. Profesorský sbor se válel smíchy. Tento moment rozhodl o mém přístupu k herectví a se stydlivostí jsem skončila."

Má ráda domácí prostředí, rodinnou pohodu. Tato skutečnost ji zřejmě předurčila ke zcela ojedinělé, neherecké roli. Stala se se patronkou nadačního fondu Rozum a Cit a pomáhá pěstounům, kteří si berou do svých rodin opuštěné děti z dětských domovů. „Myslím si, že je to ideální řešení situace opuštěných dětí. Víte, moje zalíbení v aktivitách fondu plyne z toho, co jsem zažila v dětství. V deseti letech do mého života vtrhla smršť. Rozvod rodičů. Dítě donedávna rozmazlované rodinou i babičkami se najednou ocitlo v dětském domově. Šikana od druhých, již lety pobytu otrlých chovanců, špatný prospěch, smutek a touha po mámě, dokonce útěk. Nejhorší rok života mého i mé sestry. Chválabohu jsme začaly žít u babičky. Jenomže ne všechny příběhy končí tak jako ten náš. Vše, co se nám v dětském věku stane dobrého, nám dodá pocit jistoty a sebedůvěry a tak nás vlastně vybaví k tomu, co nás čeká dál - k boji s problémy, k životu samotnému. Když dítě neprožije láskyplné dětství, nemá na čem stavět svoje sebevědomí a jeho jistoty se ztrácí.

Není nic cennějšího než dětská duše a není větší čin než ji zachránit.“

Naďa je ráda, když se na jevišti potkává s přáteli a společně vytvářejí herecký koncert oceněný potleskem. Přátelství mezi herci je raritou. Kdo je nakloněn její životní filozofii?

„Květa. Známe se už dvacet let a stále si máme co říci. Já se od ní učím a čerpám energii i radost ze života. Květa řekla, že nejtěžší v životě je umět odpouštět. Jakmile člověk střádá zlobu, nenávist, projeví se nemoci a bolesti. Tou radou se řídím. Když se to podaří, je to nádherný pocit."

„Máme společné lásky - divadlo,filozofii, módu a také knížku Prorok,“ říká Květa. „Je to naše bible. Musím říci, že Naďa je slunce. Velký bojovník, který neprochází růžovou zahradou, a přitom nikoho z nás neobtěžuje. Neváhá hodit záchranný kruh, i když se sama topí. Člověk má mít v sobě rozkvetlou louku. A Naďa ji má“.

na začátek stránky