Úspěšná fraška, výborně napsaná přesně v duchu feydeauovských situačních komedií. Bláznivý příběh talentovaného, ale nesmělého a opomíjeného človíčka, který čeká na svoji životní příležitost. Dojemné lidské okamžiky se tu střídají s výbuchy slovní a situační komiky. Svižný sled zápletek pak vyústí v závěrečný bláznivý kolotoč záměn osob a přesně do sebe zapadajících omylů a náhodných shod.

Příběh Tenora na roztrhání je zasazen do prostředí amerického Clevelandu 30. let minulého století. Ředitel místní opery netrpělivě očekává příjezd slavné hvězdy, která má vystoupit ve Verdiho Othellovi. Tenor na poslední chvíli přijede, ale v hotelovém pokoji se zhroutí a není schopen zpívat. Impresário donutí svého nenápadného tajemníka Maxe, přehlíženou "děvečku pro všechno", ale se slibnými pěveckými ambicemi, zastoupit na jevišti indisponovaného tenora.A Max, nikým nepoznán, zažívá na jevišti svůj první velký sukces. Když se hvězda sama znovu vzchopí a v kostýmu Othella si vynucuje vstup na jeviště, je považována za podvodníka.

Ken Ludwig a jeho nejslavnější hra Lend Me A Tenor

Ken Ludwig je držitelem prestižních cen Tony, Laurence Olivier, Helen Hayes Award a Outer Critics Circle. Jeho hra Lo Stupendo aneb Tenor na roztrhání měla premiéru v květnu 1986 v londýnském Globe Theatre a stala se jednou z nejpopulárnějších komedií posledního desetiletí. Dočkala se více než 200 inscenací na celém světě, více než rok se hrála na Broadwayi, v Londýně a v Paříži. Byla přeložena do 16 jazyků a provozována v téměř 30 zemích.V Londýně byla nominována na cenu Olivier jako komedie roku (producentem londýnské inscenace byl Andrew Lloyd Webber, autor několika slavných muzikálů).

Na Broadwayi získala sedm nominací na ocenění Tony Awards včetně ceny za nejlepší hru a dvě tato ocenění skutečně obdržela. (Kromě toho získala ještě několik dalších cen.) Ken Ludwig také přepsal hru do podoby filmového scénáře pro Columbia Pictures.

Ludwig se stal slavným autorem a každá jeho hra znamená úspěch, proslulost Lo Stupenda však doposud žádná z jeho komedií nepřekonala.

Hlas kritiky k prvnímu uvedení

„Jak známo, byla tato komedie pana Ludwiga, specialisty na zábavu, objevena na americkém venkově a dostala se okamžitě do West Endu, aniž prošla Broadwayí. David Gilmore (ředitel) a Andrew Lloyd Webber měli k této hře důvěru a snadno lze odhadnout proč. Svižný sled zápletek plyne lehce v typicky komediálních situacích: záměna osob, maření záměrů, přesně do sebe zapadajících omylů a náhodných shod. Nejlepší na tvorbě pana Ludwiga je kombinace tradiční změti komických zápletek s americkou sevřeností stavby komedie. Možná, že pro neobvyklou povahu a záměrně muzeální atmosféru je konečný efekt hry mnohem víc zábavným odreagováním, než nevázaným nekonečným veselím, které by vás možná potěšilo v opravdové frašce.“

(Úryvek z kritiky Martina Hoyla v Plays and Players, květen 1986)

Z ohlasů diváků a pořadatelů

Úkol pobavit diváky herecký ansámbl bezezbytku splnil. Divadelní podzim 2007 v České Třebové
začal opravdu zvesela…

Děkujeme za nádherný pocit z představení u nás v Ostravě… (2008)

Vynikající výkony herců přinesly divákům skutečně lahůdkový nedělní zážitek... (Třebíč 2007)

Sent: Tuesday, November 28, 2006 8:58 AM
Subject: RE:poděkování

Přeji Všem krásný den a chci poděkovat za krásný zážitek z krásně zahraného představení LO STUPENDO 
u nás v Ostrově dne 24.11.2006. Nádhera, já i moji přátelé jsem šli domů s povznášejícím pocitem něčeho krásného. Chodíme na každé divadlo, které u nás pražské scény hrají, ale toto divadlo bylo nádherné. Pohladilo duši a hned ty starosti, co má každý člověk, byly pryč. Ještě jednou velké díky panu Vydrovi, panu Skopalovi, Zlatě Adamovské, Simoně Postlerové, paní Vránové, no prostě Všem hercům, kteří nám zahráli takovou krásu. 

Vaše velká obdivovatelka
Ladislava Gurecká

Media o Lo Stupendo napsaly

“žebra lechtající komedie“ (The New York Post)

“upřímná fraška s grácií“ (New York Magazine)

“komedie s non stop smíchem“ (Variety)

“nejlepší rozjařeně bujará komedie“ (The Manchester Guardian)

Člověk v prekérní situaci...

Situace frašky jsou v jistém smyslu mezní; nejde sice o základní otázky života a smrti, o klíčová dilemata etická a existenciální jako v tragédiích a velkých dramatech, ale v měřítku malého všedního života - který je doménou frašky - představují závažné a zásadní vyšinutí z normálních mezí a vazeb.

Hrdina frašky, nejméně hrdinský hrdina všech hrdinů, je nicméně schopen vyvíjet vpravdě hrdinskou aktivitu,
aby se dostal ze situace, do níž byl proti své vůli a doslova „vržen“. To je jeho počáteční nevýhoda: moment překvapení, s nímž souvisí i jisté zpoždění, jež pak bude dlouho marně dohánět. Výchozí danosti se komplikují příchodem nových postav, obvykle těch, jejichž příchod je nejméně žádoucí, a ve chvíli nejméně vhodné.
Do hry jsou zatahovány i postavy, které s ní mají pramálo společného: asi jako v pověstných bitvách se šlehačkovými dorty z filmových grotesek. Fraška nezná pouhé diváky. Epizodní nebo vedlejší, nezúčastněná postava se může chvíli bavit na účet postiženého, ale dříve než se nadá, je rovněž polapena do zápletkové sítě a vystavena všem nebezpečím situace. Podle (pro frašku charakteristického) zákona schválnosti přibývají stále nové a nové komplikace počátečního stavu, sotva jedno nebezpečí zmizí, objeví se další, ještě horší, vychází najevo to, co mělo zůstat utajeno a naopak. Hrdina jedná, pózuje, vymlouvá, vymýšlí, vysvětluje, lže a zdůvodňuje, skrývá se doslova i obrazně, ale vždy marně, kombinuje, manévruje a taktizuje. Nová setkání, odhalení, nedorozumění, omyly, přeřeknutí si vynucují nové akce a reakce, stále více hrdinu determinují. Když dojde dech a argumenty, nezbývá než prchat. Nastává útěk, honička.

Siegfried Melchinger napsal ve své studii Forma pravdy: „Nejpřísnější tvar si vyžaduje fraška: podrobuje materiál pravdivosti mechanizmu, který funguje tím účinněji, čím je neskutečnější; strategie frašky je zrušením pravdy prostřednictvím manipulace.“ Na tato striktní tvrzení lze odpovědět jedině poťouchlou pilátovskou otázkou: Co jest pravda? Je-li skutečnost uměleckého díla skutečností umělou, tj. modifikovanou osobitým autorským viděním a stylizovanou v duchu žánru, pak i fraška má svou pravdu. Není to ovšem pravda „obrazů ze života“, ani psychologického dramatu. Bláznivé situace a zápletky frašky nejsou a ani nemohou být popřením skutečnosti. Dochází zde sice k událostem výjimečným a mimořádným, ale tato výjimečnost a mimořádnost nevybočuje z mezí možnosti a nepostrádá reálných motivů. „Skutečnost“ je zde přeformována do ostře hyperbolizovaných situačních vzorců. Ve frašce se naplňují ty nejbláznivější konce běžných životních zápletek, rozporů a vztahů. 
Její dotěrná sugestivita spočívá v tom, že se často hraje na samé hranici trapnosti. To je místo, na něž reaguje lidské sebevědomí obzvlášť citlivě, ne-li přímo alergicky. Životní trapasy se vrývají do lidské paměti mnohdy trvaleji než ty nejhlubší citové zážitky, neboť bolestně ohrožují osobní důstojnost, jež je člověku alespoň v minimální míře nepostradatelná. Demonstrace trapnosti ve frašce zaručuje prudkou rezonanci u diváků beze zřetele na pohlaví, původ, vzdělání, inteligenci a světový názor. Schematizované situace a schematizovaná jednání vedou k dějovému přetlaku, maximální nahuštěnosti událostí na malé časové a místní ploše, vytvářejí charakteristický spád frašky: překotný a nezadržitelný, v němž děj letí bez oddechu vpřed a vleče s sebou vše živé. Čas! Získat čas, to je v životě nejdůležitější.

Honička není jen oblíbeným dějovým motivem frašky, ale též jejím charakteristickým principem: závodem s časem. Fraška je nejfatálnější ze všech dramatických žánrů, je královstvím náhody, škodolibé a zlomyslné, říší, kde platí zákon schválnosti. Řetěz náhod a nedorozumění funguje jako obludný situační mechanizmus, jímž je hrdina manipulován, jehož chod se marně snaží pochopit, aby udržel krok. Vývoj zápletky je založen na rozporu: fatalita kontra aktivita. Tento boj se dlouho ukazuje jako beznadějný, veškerá iniciativa je neúčinná, ale končí přece vítězstvím oběti - člověk posléze z moci mechanizmu vyvázne. Vyváznutím se naplňuje smysl dění: cílem honičky je dohánění, cílem pohybů v bludišti - nalezení východu.

Svým divokým humorem, odvážným balancováním na choulostivé hranici trapnosti, neomalenou plebejskostí spojenou s jistou dávkou sprostoty a drastičnosti, bezohledně otevřeným a zároveň naivním postojem k tabuizovaným jevům společenského života fraška uvolňuje tíživé napětí, jež vzniká vždy tam, kde jsme z nejrůznějších důvodů nuceni držet různé věci pod pokličkou. Primitivnost frašky (marně maskovaná důmyslností technických postupů) má v sobě něco osvobodivého. Soudím, že fraška je zdravý žánr.

Zdeněk Hořínek: O divadelní komedii
(Anatomie frašky - úryvky )
Pražská scéna, 2003

Ken Ludwig

Narozen 1950 v Yorku, v Pennsylvanii. Absolvoval Trinity College v Cambridgi a právnickou fakultu Harvardské univerzity, kde studoval i muzikálové divadlo pod vedením Leonarda Bernsteina. Kromě toho se řadu let podrobně zabýval studiem Shakespearových her. Vedle psaní divadelních textů, muzikálových libret a filmových scénářů se stále věnuje právnické praxi v advokátní kanceláři Steptoe & Johnson.
Za svou divadelní práci obdržel řadu prestižních ocenění (Awards Tony, Laurence Olivier, Helen Hayes a Outer Critics Circle). Je zakládajícím členem Shakespearova divadla ve Washingtonu, členem kolegia Národní nadace pro umění a divadelní festivaly, která každoročně uděluje cenu Marka Twaina za nejlepší komediální inscenaci. Mimoto vede na několika amerických univerzitách divadelní semináře.

Vedle Tenora na roztrhání napsal také hry Sullivan & Gilbert, Postmortem, Divine Fire (Božský plamen), Joy in Muldville (Radost v Muldville), Moon over Buffalo (Měsíc na Buffalem), Leading Ladies, novou adaptaci starší komedie z r. 1932 autorů Hechta a McArthura Twentieth Century z prostředí showbyznysu, napsal i scénář k filmu Franka Oze All Shook Up a je také autorem libret k muzikálům Dobrodružství Toma Sawyera (The Adventures of Tom Sawyer) a Crazy for You, který získal v roce 1992 Tony Award a hrál se více jak pět let na Broadwayi a čtyři roky v londýnském West Endu.

Shakespeare v Hollywoodu je Ludwigovou předposlední komedií. Původně si text objednalo londýnské divadlo Royal Shakespeare Company, ale světová premiéra se nakonec konala v divadle Arena v americkém Washingtonu a byla oceněna Helen Hayes Award jako nejlepší hra roku 2003.

Zatím poslední hrou Kena Ludwiga je Be My Baby, která byla uvedena na podzim 2005 v divadle Alley v Houstonu.
Na závěr letošního roku se připravují premiéry jeho dalších tří her: pro Shakespearovo divadlo ve Washingtonu dopisuje a upravuje nedokončenou komedii Thorntona Wildera The Beaux´Stratagem, v říjnu se očekává světová premiéra jeho divadelní adaptace Ostrova pokladů Louise Stevensona a pro Old Vic v anglickém Bristolu píše novou adaptaci Dumasových Tří mušketýrů. V roce 2004 začal sám také režírovat (Leading Ladies v Alley Theatre v Houstonu a o rok později inscenované čtení Shakespeara v Hollywoodu a Ostrova pokladů v Kennedyho centru ve Washingtonu).