Slavnou hru Skleněný zvěřinec napsal americký autor Tennessee Williams se silně autobiografickými prvky ze své vlastní rodiny. S humorem i dojetím a s tou největší upřímností líčí život opuštěné matky Amandy, která svou láskou a touhou udělat své děti co možná nejšťastnějšími, nadělá v rodině velikou paseku. Postava syna Toma je zosobněním samotného Tennessee Williamse a jeho sestra Laura je původně jeho pravá sestra Rose. Tato rodinná tragikomedie je o nás, o každém z nás,  je to zrcadlo nastavené do našich směšných rodinných kotrmelců. Z lásky se totiž udělají ty nejkrásnější i ty nejhorší věci. Společně s Amandou, Tomem, Laurou a nápadníkem Jimem, se smějeme i  pláčeme sami nad sebou. 

Simona Stašová: "Konečně jsem dozrála do role matky Amandy, do té bláznivé matky, které tak dobře rozumím. Amanda je na zabití i k pomilování, tak jako celý ten náš neuvěřitelný život."

Tennessee Williams
(26.3.1911 - 25.2.1983)                    

"Určující osobnost amerického dramatu 20. století"

Témata pro své hry čerpal ze svého mládí. Téměř všichni jeho hrdinové jsou lidé, kteří čelí brutální a zničující životní situaci, a proto často utíkají k iluzím, které nemají reálný podklad.

Poprvé se výrazněji prosadil napsáním hry "Skleněný zvěřinec" (Pulitzerova cena v roce 1945). Jeden z nejslavnějších a nejpůsobivějších textů americké dramatiky získal brzy po svém prvním uvedení Cenu newyorské kritiky, byl několikrát zfilmován a od doby svého vzniku je téměř nepřetržitě inscenován na jevištích po celém světě. 

Příběh o touze po štěstí, osudovém míjení a průsvitné duši křehčí než sklo. Postavy mají podobnost s minulostí Williamse. Matka Amanda Wingfieldová sdílí charakteristiky s jeho matkou, která měla iluze být jižní krasavicí a tvrdohlavě snila růžový sen své dívčí slávy. Křehká, skleníková dívenka Laura Wingfieldová, dcera Amandy, je podobná Williamsově sestře. Tom Wingfield má blízko k panu Williamsi, oba jsou umělečtí a tvořiví.

V roce 1947 pak přišel Tenneessee Williams s dramatem "Tramvaj do stanice Touha"  a ve stejném roce byla uvedena i další jeho hra "Léto a dým". V roce 1951 měla premiéru Williamsova hra "Tetovaná růže", melodramatický komediální příběh, kde Williams výtečně zobrazuje vnitřní svět ženy, v níž spolu bojují smyslnost a rozumovost. O čtyři roky později  přišel Tennessee Williams s dramatem "Kočka na rozpálené plechové střeše"(1955),  které jej také proslavilo po celém světě. Z dalších Williamsových her jmenujme ještě především "Sestup Orfeův" (1957) či "Sladké ptáče mládí" (1959).

Williams je též autorem mnoha jednoaktovek. Jako prozaik je známý především svojí komorní novelou, nesoucí název "Římské jaro paní Stoneové" , kde velmi plasticky a brilantně zobrazuje ženu a její nitro.

Prof. Vladimír Strnisko

Režisér, dramaturg, pedagog – narodil se v roce 1938 v Martině na Slovensku.

Patří k předním osobnostem současného slovenského divadla. V druhé polovině 80. let působil jako hostující režisér v pražském Národním divadle, v 90. letech v Divadle na Vinohradech a v roce 1993 se stal uměleckým šéfem  pražského Činoherního klubu. Pro Agenturu Harlekýn upravil a režiroval v roce 2015 hořkosladnou komedii Vím, že víš, že vím... 

Jeden ze zakladatelů slovenské alternativní divadelní scény - Divadla na Korze, které vzniklo v roce 1968. Byl jejím prvním uměleckým šéfem a za tři roky svého působení zde zinscenoval pět titulů (Čekání na Godota, Můj ubohý Marat a další). V roce 1976 se Vladimír Strnisko představil na jevišti Nové scény v Bratislavě se slavnou inscenací Goethova dramatu Clavio. Spolupracoval zde s generačně i názorově spřízněnými herci (např. Martin Huba, Marián Labuda, Magda Vášaryová, Stanislav Dančiak).

Na jevišti se snažil prostřednictvím divadelního textu a herce o „setkání s divákem vedoucí k očistě“, šlo mu o vzájemné porozumění mezi divákem a hercem. Už od prvních režií na bratislavské Nové Scéně projevoval náročný postoj ke slovu, obrazu a herci. Východiskem jeho práce je precizní dramaturgicko-režisérský přístup. Většinou si text přizpůsobuje (často v překladu) potřebám své režijní koncepce. Výsledný tvar inscenace je vždy dynamický, herecké akce jsou výsledkem jeho jemné analytické práce. Strnisko spolu s tamním dramaturgem Martinem Porubjakem nazvali tento svůj inscenační styl „groteskním realismem“, ačkoliv se při formulování záměrů divadla bránili k příklonu k vyhraněné estetice nebo přesně vymezenému programu. Jejich krédem se nakonec stala „autentická osobnostní interpretace“.

Jiří Josek

Překladatel, redaktor, nakladatel a režisér  - narodil se v roce 1950 v Brně

Vystudoval český jazyk a angličtinu na Univerzitě Karlově. Již během studií pracoval jako tlumočník pro Pražskou informační službu. Od poloviny 70. let až do listopadu 1989 působil jako odborný redaktor v nakladatelství Odeon, v oddělení angloamerické literatury. V té době začal také překládat beletristické texty (Jack Kerouac – Na cestě, William Saroyan – Tracyho tygr, E. L. Doctorow – Ragtime ad.). Od 90. let do roku 2011 působil jako pedagog na Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1993–1996 působil rovněž jako hostující lektor na Cornell University v New Yorku.

Soustavně se věnuje překladu anglických a amerických muzikálů (Funny Girl, West Side Story, Za zvuku hudby, Oliver!, Čarodějky z Eastwicku, Flashdance, Duch aj.).

Za své překlady získal řadu ocenění, například Cenu Českého literárního fondu za překlad románu E. L. Doctorowa Ragtime (1983), Cenu FITESu za hodnotné zpracování audiovizuálního díla za film BBC Julius Caesar (1995), Cenu jednoty překladatelů a tlumočníků za překlad a úpravu českých dialogů filmů All That Jazz (2002) a Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (2004) a řadu dalších. V roce 2000 obdržel prestižní Jungmannovu cenu Obce překladatelů za překlad Shakespearova Hamleta.

V roce 1998 začal působit jako nakladatel a vydavatel a založil nakladatelství ROMEO, které dosud vydalo desítky knih překladové literatury a také dvě původní české novinky. Základním pilířem nakladatelství jsou ovšem Joskovy překlady Shakespeara – dosud vyšlo 25 her a také básnické Sonety.

V roce 1999 vstoupil Jiří Josek také na pole režie, když v ostravském Divadle Petra Bezruče připravil inscenaci Hamleta. Od té doby režíroval dalších pět inscenací – vždy šlo o hry Williama Shakespeara.

Michaela Červenková

Divadelní a filmová výtvarnice a scénografka - narodila v roce 1963 v Opavě.

Vystudovala Střední odbornou školu výtvarnou v Praze a posléze scénografii na divadelní fakultě pražské Akademie múzických umění u prof. A. Pražáka a prof. J. Konečné. Během studií spolupracovala s režiséry 
M. Dočekalem a J. Nekvasilem. Vytvořila kostýmní výpravy pro opery B. Martinů - Slzy nože, D. Cimarosa - Divadlo podle módy, P. Mascagni - Zanetto v režii J.Nekvasila. Dále spolupracovala jako kostýmní výtvarník pro Operu Mozart v projektu The Best of Mozart.

Z dalších divadelních inscenací, na kterých se podílela, je možné zmínit například: Král Lear, Postřižiny, 
Shirley Valentine, Holky z kalendáře, Hráči, Vím, že víš, že vím... (Městská divadla pražská), Krále Ubu, 
Tonka Šibenice, Balada o smutné kavárně, Římské noci (Divadlo v Řeznické), Pucciniho Bohému (Košice), Mozartovu Figarovu svatbu (Opera Mozart Praha), Smrt Woodyho Allena a Arabellu R. Strausse (Ostrava), pohádku J. Drdy Dalskabáty hříšná ves (Příbram), Mistra a Markétu (Východočeské divadlo Pardubice),
Pozor Jaguár (Divadlo pod Palmovkou), Pes Baskervilský (Divadelní léto Plzeň).

V současné době pracuje jako nezávislá výtvarnice a scénografka. Zabývá se divadelní a televizní tvorbou 
a spolupracuje s architektonickými ateliéry na výtvarných řešeních interiérů.

Výtvarná spolupráce pro Agenturu Harlekýn na inscenacích
Poslední ze žhavých milenců   Římské noci   Vím, že víš, že vím...   Skleněný zvěřinec