VÍM, ŽE VÍŠ, ŽE VÍM... Renato Giordano a Rodolfo Sonego

Novinky
VÍM, ŽE VÍŠ, ŽE VÍM...

Délka představení
s přestávkou cca 2 hodiny 20 minut

Ve spolupráci s Divadlem ABC. Premiéra v březnu 2015

harlekyn-agentura

Hořko-sladká komedie o tom, jak si udržet živé manželství.

česká premiéra                                        

osoby a obsazení

Livia Bonettiová Simona Stašová
Fabio Bonetti Michal Dlouhý 
Veronika Bonettiová, jejich dcera Andrea Daňková nebo Isabella Rossini
Cavalli, soukromý detektiv Vasil Fridrich nebo Petr Vančura
Ve filmových dotáčkách hrají
Barbora Poláková, Ernesto Čekan, aj.

Režie a úprava Vladimír Strnisko

Hlasy z rádia Jaroslav Vlach a Jan Szymik
Filmové dotáčky
Kamera Khalil Baalbaki 
Střih Radomír Šafr

Překlad Karina Havlů 
Scéna a kostýmy Michaela Červenková
Maskérka Eva Hrušková 
Kostymérka Radka Šedová
Technická spolupráce  Petr Mrázek, Václav Skalník, Sebastian Ečer


 

Kde toto představení uvadíme

16.04. DIVADLO ABC Praha 17.05. DIVADLO ABC Praha 21.06. DIVADLO ABC Praha

Podrobnosti v programu



Nezdá se vám, že pořád víc víme všichni všechno? Žena a muž. Jeden z našich světů.
Komedie překvapení, zvratů, krásných lží, bouřlivých scén i italského humoru.
Hra, ve které se snoubí všechno, co v dobré komedii nesmí chybět.

Vladimír Strnisko


Rodinný život manželů Bonettiových a jejich dospívající dcery se pohybuje zdánlivě v každodenní jednotvárnosti. Fabio věnuje většinu svého času práci v bance a koukání na fotbalové zápasy v televizi. Jednoho dne zjistí, že jeho rodina byla omylem sledována a filmována soukromým detektivem místo sousedky známého politika. Manžel se tím náramně baví a vše vypráví své ženě. Ta se zdá být naopak velmi znepokojená. Co se skrývá pod pokličkou zdánlivě všedních dní manželského páru?

Mnoho všelijakých drobných tajemství, která vedou k nedorozumění a vzájemnému odcizení. Vědět, znamená pochopit a pochopit dává šanci napravit. Zdá se to jednoduché? Jenomže ve světě, kde se při prvním náznaku bolesti, nesnází a nepohody rovnou bere do zaječích, kde se vztahy rozpadají jak na běžícím pásu bez jakéhokoli pokusu o nápravu či změnu, natož pak nějaké sebezpytování, je tahle několik desetiletí stará komedie vítaným připomenutím hodnot, které považujeme za ztracené.

Stejnojmenný slavný film natočili v roce 1982 Alberto Sordi a Monica Vittiová v hlavních rolích  a Sordi se ujal i úlohy režiséra. Na divadelních prknech byla hra poprvé uvedena v Římě v roce 2012 v úpravě a režii Renata Giordana, který se zároveň zhostil role soukromého detektiva.

Simona Stašová 
NĚJAKÉ TO TAJEMSTVÍČKO JE V ŽIVOTĚ PARTNERŮ ZAPOTŘEBÍ

Jak vybíráte nové tituly pro své produkce, u nichž se počítá s tím, že budou 
kočovat?

Dnes už si vybírám zajímavé hluboké tragikomedie, na které bych já sama chtěla jít 
do divadla. Za vrchol své kariéry považuji svobodu v rozhodování o tom, v čem budu 
hrát a s kým. Každá divadelní inscenace je pro mě kus mého života, proto si pečlivě 
vybírám a proto jsem vděčná za takové partnery, jakými jsou Olda Vízner, 
Petr Nárožný, Sváťa Skopal a teď nejnověji Michal Dlouhý, kteří se mnou ty mé 
divadelní káry táhnou, rádi a skvěle. A to, že všechna svá představení hraju jak v Praze, 
tak na zájezdech, je moje svobodná volba. Je to můj způsob života, který mně vyhovuje. 
A je báječné, že vyhovuje i mým divadelním partnerům.

Je to náhoda, nebo záměr, že si pro sebe vybíráte zrovna hrdinky„italského 
temperamentu“?

Ne, to není náhoda. Mám už na repertoáru třetí italskou komedii. A vzhledem k tomu, 
že jsem schopná si hru přečíst v originále, tak taky umím okamžitě vycítit, zda se 
bude líbit publiku. Jestli má humor a jestli má takzvaně „maso na kosti“, jestli je 
o čem hrát. Snažím se přitáhnout do Čech kousek italské kultury a kus toho italského 
temperamentu, který je mi tak vlastní a který mám vysloveně pod kůží od mládí. 
Italský temperament je moje přirozenost.

Pravda a lež ve vztahu – to je také jedno z témat nové komedie. 
Ale existuje vůbec jednoznačná pravda? Je naprostá otevřenost ve vztahu 
tím, co jej dokáže udržet? Respektive existuje lež, která může vztah naopak 
upevnit?

Pravda je někdy vražedná a lež má krátké nohy. Takže dnes po všech zkušenostech 
bych řekla, že nějaké to tajemstvíčko je v životě partnerů zapotřebí. Ale na tajemství 
musí být člověk silný sám v sobě. Tajemství se vždycky vyvalí v emoci. Proto je dobré 
do deseti počítat, než nějakou tu svou zaručenou pravdu řeknu. Lež je zrada a je 
nechutná, ale pravda může tomu druhému velmi ublížit. Silní lidé mají vždy nějaké 
to tajemství a vztah dvou lidí pak drží. V naší kouzelné hře, která má právě tu silnou 
zbraň, jakou je humor, se lež stává lechtivou, dojemnou a pravda, která vyjde najevo, 
je vlastně osvobozující. V naší hře hrají velikou roli ty nádherné usmiřovačky.

 

Michal Dlouhý 
KOŘENÍM VZTAHU JE TOLERANCE, ÚCTA A HUMOR

Vzpomínáte, jak jste před lety hrál se Simonou Stašovou v Činoherním klubu?

Ano, na to člověk nemůže zapomenout. Přesně, na Simonu se nedá zapomenout! 
Takže vzpomínám strašně rád. Měli jsme možnost potkat se ve dvou věcech – Zabiják 
Joe a Labichova komedie Nejšťastnější ze tří. To byly dvě věci, které jsme společně 
dělali v Činoheráku, než tam naše skupina, včetně režiséra Strniska, který s námi 
pracoval, skončila. A pak jsme se asi pět šest let naháněli. Simča vždycky objevila 
nějaký titul, který budeme dělat, a pak to po nějaké době přehodnotila, že je na to 
stará a netroufá si. Teď konečně, když jsem dozrál já, přišla chvíle, kdy to skousla. 
Tak doufám, že snad bude spokojená...

Co je podle vás nejdůležitější pro soužití dvou lidí?

Právě ta vzácnost je vlastně dobrá. Když se rozhlédnete po okolí, tak u lidí, kteří 
jsou hodně vytížení, vztahy většinou drží a klape jim to. Ale samozřejmě, takovým 
kořením vztahu je tolerance, úcta a humor. Je dobré, když partneři mají společný 
humor a společné koníčky, zkrátka něco, co je oba baví.

Pravda a lež ve vztahu – také jedno z témat nové komedie. Je lepší 
říkat všechno, nebo si spíš ponechat nějaké tajemství?

Ono k tomu koření vztahu patří i kompromis – a ten v sobě skrývá třeba i milosrdnou 
lež nebo nevyřčení pravdy. Někdy je dobré nepojmenovávat věci naplno, protože se 
pak můžou interpretovat jakkoli. Jakoukoliv pravdu a jakoukoliv lež můžete vykládat 
i obráceně. A i když se člověk pravdu dozvědět chce, nemusí ji nutně znát celou. Někdy 
je rozumné ustoupit, i když je to taky umění.

 

 

Komedie “Vím, že víš, že vím...” vyžaduje na jevišti i filmové dotáčky, kde 
hlavní roli hraje červený FIAT 500 a v něm Livie Bonettiová, což jsem já.   
Nebudu prozrazovat proč, protože bych musela prozradit děj. Tato komedie se 
odehrává v Římě, a tak jsme si pro autentický pocit diváka zajeli natočit právě 
tyto záběry přímo do Říma. Zažili jsme za ty tři dny spoustu srandy.

Třeba před Vatikán se samozřejmě nesmí, ale ti jejich Carabinieri, když viděli, 
že filmujeme, tak nám sami rozháněli čumily, abychom je neměli v záběru. 
Tohle se opravdu může stát jen v tom “věčném městě” v Římě. Chtěla bych 
tady poděkovat svému divadelnímu parťákovi Michalovi Dlouhému, že mu 
vůbec nevadí, že je o čtrnáct let mladší než já a s takovou chutí hraje žárlivce. 
Michale, budu se snažit udržovat v tom chátrání ten tvůj objekt na žárlení.

 


Prof. VLADIMÍR STRNISKO

Režisér, dramaturg, pedagog se narodil 19. 5. 1938 v Martine na Slovensku.

Jeden ze zakladatelů slovenské alternativní divadelní scény - Divadla na Korze, které vzniklo 
v roce 1968. Byl jejím prvním uměleckým šéfem a za tři roky svého působení zde zinscenoval 
pět titulů (Cekání na Godota, Můj ubohý Marat a další). V roce 1976 se Vladimír Strnisko 
představil na jevišti Nové scény v Bratislavě se slavnou inscenací Goethova dramatu Clavio. 
Spolupracoval zde s generačně i názorově spřízněnými herci (např. Martin Huba, Marián 
Labuda, Magda Vášaryová, Stanislav Dančiak). Na jevišti se snažil prostřednictvím divadelního textu a herce o „setkání s divákem vedoucí k očistě“, šlo mu o vzájemné porozumění mezi divákem a hercem. Už od prvních režií na bratislavské Nové Scéně projevoval náročný postoj ke slovu, obrazu a herci. Východiskem jeho práce je precizní dramaturgicko-režisérský přístup. Většinou si text přizpůsobuje (často v překladu) potřebám své režijní koncepce. Výsledný tvar inscenace je vždy dynamický, herecké akce jsou výsledkem jeho jemné analytické práce. Strnisko spolu s tamním dramaturgem Martinem Porubjakem nazvali tento svůj inscenační styl „groteskním realismem“, ačkoliv se při formulování záměrů divadla bránili k příklonu k vyhraněné estetice nebo přesně vymezenému programu. Jejich krédem se nakonec stala „autentická osobnostní interpretace“.

Vladimír Strnisko patří k předním osobnostem současného slovenského divadla. V druhé polovině 80. let působil jako hostující režisér v pražském Národním divadle, v 90. letech v Divadle na Vinohradech a v roce 1993 se stal uměleckým šéfem  pražského Činoherního klubu.

 

Mgr. KARINA HAVLŮ

Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a absolvovala  mimořádné studium filmové a televizní produkce na FAMU. Řadu let je činná jako překladatelka z anglického a italského jazyka. Překládá knihy pro dospělé i pro děti a divadelní hry amerických a italských dramatiků, např. Neila Simona (Jakeovy ženy), Alessandra Baricca (Novecento – za  titulní roli v inscenaci této hry získal David Prachař Cenu Thálie) nebo Murraye Schisgala (Jako jedna rodina), z italštiny přeložila úspěšnou hru Diega Ruize a Fiony Bettaniniové Bez předsudků, která se už téměř deset let hraje v pražském Divadle Kalich. Z knižní tvorby se soustředila zejména na životopisy světoznámých osobností, jmenujme např. životopis Sophie Lorenové (Ženy a krása), paměti Fabrizia Ciana,vnuka Benita Mussoliniho (Můj dědeček Mussolini), biografii Toma Hankse (Cesta ke slávě) či autobiografii Claudie Cardinalové (Já, Claudia, ty, Claudie). Jako novinářka také spolupracuje s různými časopisy, deníky a s rozhlasem. Kromě překládání se věnuje i kulinářství, vydala už okolo 30 knih s kuchařskou tematikou. Řadu let žila v Římě a dodnes tam často pobývá.

 

Michaela Červenková

Divadelní a filmová výtvarnice a scénografka - narodila v roce 1963 v Opavě.

Vystudovala Střední odbornou školu výtvarnou v Praze a posléze scénografii na divadelní fakultě pražské Akademie múzických umění u prof. A. Pražáka a prof. J. Konečné. Během studií spolupracovala s režiséry 
M. Dočekalem a J. Nekvasilem. Vytvořila kostýmní výpravy pro opery B. Martinů - Slzy nože, D. Cimarosa - Divadlo podle módy, P. Mascagni - Zanetto v režii J.Nekvasila. Dále spolupracovala jako kostýmní výtvarník pro Operu Mozart v projektu The Best of Mozart.

Z dalších divadelních inscenací, na kterých se podílela, je možné zmínit například: Král Lear, Postřižiny, 
Shirley Valentine, Holky z kalendáře, Hráči, Vím, že víš, že vím... (Městská divadla pražská), Krále Ubu, 
Tonka Šibenice, Balada o smutné kavárně, Římské noci (Divadlo v Řeznické), Pucciniho Bohému (Košice), Mozartovu Figarovu svatbu (Opera Mozart Praha), Smrt Woodyho Allena a Arabellu R. Strausse (Ostrava), pohádku J. Drdy Dalskabáty hříšná ves (Příbram), Mistra a Markétu (Východočeské divadlo Pardubice),
Pozor Jaguár (Divadlo pod Palmovkou), Pes Baskervilský (Divadelní léto Plzeň).

V současné době pracuje jako nezávislá výtvarnice a scénografka. Zabývá se divadelní a televizní tvorbou 
a  spolupracuje s architektonickými ateliéry na výtvarných řešeních interiérů.

Výtvarná spolupráce pro Agenturu Harlekýn na inscenacích
Poslední ze žhavých milenců   Římské noci   Vím, že víš, že vím...   Skleněný zvěřinec